Muzeum starých strojů

Třiadvacet koní motor Lorenz honí

Mírně zkrácený a upřesněný článek z deníku Práce ze 16.5.1992 vydaný u příležitosti návštěvy vnuků Ig. Lorenze v NZM.

zakladatel firmy - Ignác Lorenz

Od dílny k továrně

Firmy, stejně jako lidé, mají curriculum vitae často velmi dramatické. Od nesmělého zrození, přes období krizí a konjunkutury až po smutný konec, kdy zkrachovaly nebo byly zrušeny. U mnohých jen těžko nalézáte dokumentaci a také pamětníci odcházejí. O to větší vzrušení nastává když se člověku naskytne příležitost setkat se s přímými potomky kdysi proslulých firem.

První motor z dílny Lorenzů z roku 1905

Harry a Vratislav Lorenzové jsou vnuky Ignáce Lorenze, původně strojníka v cukrovaru, jenž v roce 1887 založil v Kroměříži opravárenskou dílnu, která se stala zárodkem firmy známé nejen na Moravě. To už ale bylo za Ignáce Lorenze syna, který spolu s bratrem vyrobil v roce 1905 v dílně svého otce první motor. Tak se vlastně opravárenská dílna začala přetvářet v dílnu výrobní. Dědečka vnuci nezažili, zemřel v roce 1909, kdy mu bylo šedesát let. A jak už to bývalo u soukromých firem zvykem, začal syn s dílem tam, kde otec přestal. Ve dvacátých a třicátých letech se v dílně, která se postupně rozrostla na továrnu, vyráběly především benzinové a petrolejové stroje, jež poháněly mlátičky, pily a rozličné agregáty.

Firma Lorenz se stávala pojmem, o čemž svědčí také dobový propagační slogan: "třiadvacet koní motor Lorenz honí". Prakticky každoročně přicházela firma s něčím novým, když už ne se zcela novým motorem, alespoň s vylepšením stávajícího. Z počáteční dílny Ignáce Lorenze, kde by na spočítání zaměstnanců stačily prsty jedné ruky, postupně vyrostla továrna, která měla takřka dvě stovky zaměstnanců: slevačů, soustružníků, zámečníků, natěračů, klempířů a dalších řemeslníků. Administrativních pracovníků bylo kolem tří desítek a počítaly se k nim i uklizečky.

"Otec se velmi dobře znal s Tomášem Baťou starším, s tím, co zahynul při letecké havárii." zdůrazňuje Harry Lorenz, aby nedošlo k záměně osob. "Pamatoval ještě časy, kdy proslavený průmyslník prodával na jarmarcích bačkory. Baťa se za své skromné začátky nestyděl a vždy, když ve Zlíně pořádal prvomájové - samozřejmě baťovské - oslavy, otce vždy pozval."

Situace Lorenzovy firmy byla stabilní, ale hospodářská krize počátkem třicátých let pronikla zákonitě i sem. tehdy u Lorenze desítky, ba stovky strojů stály na továrenském dvoře a marně čekaly na své majitele. Ovšem ani v té době Ignác Lorenz zaměstnance nepropouštěl. Hledala se náhradní práce, nová odbytiště, prostě dělalo se všechno možné, aby se zaměstnanci neocilti bez práce a tedy bez prostředků. V polovině třicátých let, po částečném zažehnání krize, přicházela konjunktura a u Lorenzů se začala výroba výroba plynosacích motorů pro pohon mlýmů, vodáren a dílen. Lorenzovy výrobky putovaly nejen po naší republice, ale do rakouska, Maďarska, Německa, Portugalska i Argentiny. Zjednodušeně se dá říci, že nahrazovaly elektřinu, která tehdy, zvláště na Podkarpatské Rusi, zdaleka běžná nebyla. I v době hospodářské konjunktury měla kroměřížská firma ve svém blízkém okolí nezanedbatelnou konkurenci. Patřila k ní prostějovská továrna Wichterle & Kovářík. a napajedelská firma bratří Paříků.

Továrna Ignáce Lorenze v roce 1933

Vojenské podmínky v protektorátu

Z hlediska firmy konjunktura vrcholila v letech 1937 až 1938, ale to se už schylovalo k vypuknutí druhé světové války. Firma Lorenz měla v té době poměrně velkou proslulost, takže nebylo divu, že neunikla pozornosti nacistické administrativy, která potřebovala veškerou výrobu v protektorátu orientovat především na vojenské účely. Ignác Lorenz byl přinucen vyrábět ve své továrně pro wehrmacht ozubená kola pro tanky a obrněné transportéry. Ale i tady kvetla sabotáž jako jedna z forem protestu a odporu.

" Otec byl zatčen a postaven před soud. Na tehdejší dobu byl k němu neobyčejně ohleduplný. Uznal, že je nemocen a přelíčení odložil. táta se nějaký čas ukrýval u strýce a pak se dostal do přerovské nemocnice, kde byl primářem Jaroslav Havel. Jak se později ukázalo, byl to jeden z předních odbojářů. ten z otce udělal bezmála mrtvého muže, a tak díky němu a rozpadající se hitlerovské mašinérii byl táta mírovské káznice ušetřen." vzpomínají jeho synové.

Po skončení války Lorenzova firma rychle obnovila svoji "mírovou a civilní" činnost. Poptávka po motorech ve válkou zdevastovaných zemích byla velká a firma právě v letech 1946 a 1947 prožívala druhou konjunkturu. Bohužel neměla dlouhého trvání, protože přišl únor 1948 a tento "mezník" firma nepřežila. V roce 1949 vše, co z firmy zbylo, bylo převedeno do Napajedel, kde po dvouletém skomírání celá výroba zanikla. Tak skončila kronika dílny, která ve své době stačila technickému vývoji v Evropě.

Jako na houpačce

Skončila firma, neskončily však osudy lidí s ní spjatých. Byly více než dramatické a oba vnuci zakladatele harry a Vratislav Lorenzové by o tom mohli dát nejedno svědectví. " Do továrny jsem chodil od svých šesti let." říká Harry Lorenz. "Byla pro mne něčím jako dětským hřištěm. Rád jsem piloval řezal, díval se, jak ten či onen stroj pracuje. To mi zůstalo i v dalších letech. Po skončení reálky v roce 1941 jsem se zde vyučil soustružníkem a udělal si také zámečnické zkoušky. V době vysokoškolských studií jsem pro firmu bezplatně vykonával různá vyřizování. Zjednodušeně řečeno - aby otec nemusel cestovat do Prahy, zastupoval jsem ho při různých jednáních. Každou volnou chvíli, když jsem se nepřipravoval na zkoušky, jsem opět trávil v podniku. Dělníci mě dobře znali, dobře jsme spolu vycházeli. Když jsem ale přišel do továrny těsně po vyvlastnění, závodní stráž mě vyvedla. Prý bych mohl spáchat nějakou sabotáž..."

Po roce 1948 byl Ignáci Lorenzovi zabaven veškerý majetek; byl vystěhován z domu a žil s rodinou v malém nevyhovujícím bytě a prakticky bez prostředků. Naopak mu byla přisouzena obrovská více než miliónová daň, kterou měl státu splatit. Od této neřešitelné situace jej v podstatě zachránila smrt v roce 1953. Ale ani oba jeho potomci neměli na růžích ustláno. Starší Harry studoval na Vysokém učení technickém v Praze, ale dokončit studia mu nebylo přáno. Ve čtvrtém ročníku byl jako syn továrníka vyhozen, nebyl mu povolen odklad vojenské služby. Byl tedy odveden k nechvalně známým oddílům PTP. Obdobně dopadl jeho o šest let mladší bratr Vratislav. Vysokou obchodní školu začal navštěvovat počátkem roku 1948. Měl shodou náhod štěstí v tom, že dostudoval, ale nástup k PTP ho neminul.

"Jednou přišel otec domů v nezvykle špatné náladě." vzpomíná Vratislav Lorenz. Do továrny totiž přišel otevřený lístek od jednoho ze zaměstnanců továrny, který se dobrovolně přihlásil na práci v nacistickém Německu. Dostal zaměstnání v Lipsku a odtamtud psal: "Nepracujte pro Lorenze! Přijeďte di Říše, tady si víc vyděláte!" když se vrátil byly jeho názory poněkud jiné. "Stal se z něj jeden z hlavních a horlivých konfiskátorů německého majetku a po znárodnění se v továrně stal předsedou závodního výboru." pokračoval mladší z Lorenzů. "Jeho jméno si dobře pamatuji, ale řeknu ho jen vám."

Roky strávené u "pétépáků" nebyly žádnou idylou. Synům továrníků, statkářů, lidem "nespolehlivým" a politicky neloajálním bylo třeba, podle tehdejší doktríny, dát plnými doušky pocítit manuální práci jako součást procesu převýchovy nebo spíše exemplárního trestu. Jeden i druhý vzpomínají, jak stavěli letiště v Českých Budějovicích, vršovickou nemocnici i další objekty v Mimoni, Hradci Králové, Přerově...

Starší Harry přesluhoval pouhé dva měsíce, Vratislav si však odkroutil navíc šest měsíců.

vnuci Harry a Vratislav Lorenzové u motoru Lorenz dvoutakt diesel

Chybí dvacet let

V jejich civilním životě to vylo stejné jako v oné známé písni Voskovce a Wericha "jednou jsi dole, jednou nahoře". Ono nahoře mívalo krátký čas. Přišly prověrky, upozornění spolupracovníků a synci továrníků opět museli měnit místa. Dnes už se na věci dívají s nadhledem, nikoliv ovšem bez uvědomění si toho, že ztratili nejplodnější léta svého života. "Jeden za zaměstnavatelů mě na rok poslal coby experta do Mosambiku."vypráví Harry Lorenz. "Tenkrát byly podmínky poněkud jiné a nikomu se tam nechtělo, protože dobře věděli, oč kráčí. Za sedm měsíců jsem tam zhubnul o sednáct kilo."

Na závěr se nabízí jednoznačná otázka: Požádali jste o navrácení rodinného stříbra?" Odpovídají svorně: "Kdyby to bylo před dvaceti lety, pak určitě. Ale teď, v našem věku? Čekáme jen, že se dočkáme alespoň částečné náhrady. i to nějak vázne..." Nezbývá než doplnit, že oba bratři Kroměříž po tři desetiletí nenavštívili. Dobře vědí, že je to překrásné a historické město. Nicméně to, co se událo na pozemku u hulínské silnice, je stále trpkou vzpomínkou.

Hanák prý dlouho přemýšlí, ale když se rozhýbe, tak to stojí za to. Než hodí lopatou, chvíli to trvá, ale když začne házet, tak to fičí. Někdo nejdříve začne lopatou házet, a pak teprve přemýšlí. U Lorenzů dříve přemýšleli. Škoda, že to Harry a Vratislav v továrně svého děda a otce nemohli dokázat. Nicméně to dokázali v životě, který byl pro ně jednou velkou houpačkou...

původní text: Jiří Burda a Jiří Veselý, Práce 1992
archiv: Jan Procházka
foto: archiv Jan Procházka a archv muzea