Muzeum starých strojů

Jan Pujman Továrna a Slévárna na stroje v Novém Ransku

Již jméno Ransko naznačuje, že zde byly hamry (široko daleko byly slyšet rány při kování a výrobě železných dílů). Zdejší region byl bohatým nalezištěm poměrně kovnatých rud a mimo to zde byly hluboké listnaté lesy, kde převládal buk. Tato okolnost umožnila vedle těžby rud i zpracování bukového dřeva na kvalitní dřevěné uhlí. Tento proces se v českých regionech nazýval žďáření (odtud názvy obcí Žďár, Ždírec, Žďárec). Již ve 14. století zde byly rudy zpracovávány. Traduje se legenda o budoucím králi Karlu IV; v době kdy byl ještě kralevicem, se se svou družinou pohyboval v těchto končinách a na Bíleckém brodu řeky Doubravy ztratil podkovu. Novou mu vykovali ranečtí.

První dochované zmínky o železářství v kraji jsou kupní smlouvy mezi hamernickými mistry. Počátkem 17. století (uváděn letopočet 1630) přechází zdejší hamry - železárny do rukou šlechtického rodu Ditrichštejnů. Hutě prosperovaly podle toho, jak se dařilo zajišťovat dostatečné množství surovin pro výrobu železa. Někdy bylo nutno několik desítek let čekat, až doroste dostatek kvalitního dřeva vhodného ke žďáření. Poslední největší rozkvět hutí nastal v době, kdy Rakousko - Uhersko začalo s budováním železniční sítě. Na výrobě kolejnic se velkou měrou podílela i ranecká huť. V druhé polovině 19. století zaměstnávala až 1500 pracovníků, z nichž bylo až 300 slévačů. Slévárenskou tradici lze počítat od roku 1807, kdy Ditrichjštejnové instalovali na Ransku dvě kupolové pece dle štýrského vzoru. Rozkvět slévárenství v 19. století je dokumentován celou řadou dochovaných památek (reliéfní práce, náhrobní desky, kříže, ale i odlitky pro vznikající průmysl zpracování dřeva a vodohospodářství). Historie hutní a slévárenské výroby byla přerušena roku 1877, kdy zanikla huť na Starém Ransku, zejména proto že hutě v té době již vyráběly železo rentabilněji pomocí koksu.

Pujmanovy motory Pluto

Koncem 19. století zde začaly vznikat malé firmy, využívající znalostí a šikovnosti místních lidí. Jednou z nich byla firma Jana Pujmana založená v roce 1885. Jan Pujman byl schopným podnikatelem, který se zabýval vývojem a konstruováním stacionárních pohonů. Jednalo se o benzínové a petrolejové motory, které v té době začaly významně měnit průmysl a vytlačovat zastaralé transmise. Po 1. světové válce, kdy již pracovali ve firmě i synové Jan a Karel, přistoupil k výrobě zemědělských strojů (nejznámější byly mobilní mlátičky a sekačky), kde byly Pujmanovy motory úspěšně používány. Začátkem třicátých let vyvinuli Pujmanové traktor tovární značky "Pluto".
Patentní motory "Pluto" znamenaly pro továrnu v Novém Ransku značný obchodní úspěch, a dočkaly se postupných modernizací od prvního typu vyráběného ve dvacátých letech až po kompaktní rychloběžné a značně rozšířené stroje z období těsně před druhou světovou válkou.

Pujmanův traktor s motorem Pluto

V té době se firma nazývala "Jan Pujman, továrna na stroje a slévárna". Bohužel během 2. světové války byla firma donucena pracovat pro říšský zbrojní průmysl a přestože po válce prokázala rodina Pujmanova svou odbojovou činnost, stali se její zástupci národními správci pouze na krátkou dobu. V prosinci roku 1948 byla firma definitivně znárodněna a začátkem padesátých let se stala výhradně slévárnou. Koncem padesátých a začátkem šedesátých let došlo k přebudování objektů pro potřeby slévárny (byla zvýšena hala slévárny šedé litiny, přistavena další hala a postavena budova modelárny) a rozšířen sortiment výroby o odlitky ze slitin neželezných kovů. Nejvýznamnějším novým materiálem, který byl zaveden začátkem šedesátých let, je doposud odlévaný hliníkový bronz. Slévárna se stala jedním z odloučených provozů podniku Chotěbořské strojírny a později spolu s ním součástí trustu Chepos. Slévárna zaměstnávala 250 až 300 pracovníků; lila se šedá litina, siluminy, cínové bronzi, hliníková bronz a mosaz.

převzato z www.slevarna.cz